oceneni 2016
oceneni 2015
oceneni 2015

clanky

Náhrada škody v případě následného zproštění obžaloby

25.01.2012

Ustanovení § 8 odst. 2, resp. 3, zákona o odpovědnosti státu je nutno interpretovat tak, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu opět (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.

 

Pl.ÚS 35/09 ze dne 06.12.2011

 

Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu

 

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu
Jménem republiky

 

 

 

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném ze Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Pavla Rychetského, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., právně zastoupené advokátem JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, Malá ul. 6, Plzeň, i. s. Mgr. Martin Pech, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62, takto:

 

I. Postupem porušujícím čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

 

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 se ruší.

 

Odůvodnění:

 

 

I. Formální posouzení ústavní stížnosti

 

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62.

     

2. Podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si plénum Ústavního soudu atrahovalo v čl. 1 odst. 1 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu Org. 23/09 (vyhlášeno pod č. 202/2009 Sb.) rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím velkých senátů Nejvyššího soudu. Toto organizační rozhodnutí dopadá i na případ nyní posuzované ústavní stížnosti; proto ji projednalo a rozhodlo o ní plénum Ústavního soudu.

      

3. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

 

4. Účastníci řízení souhlasili v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.

 

 

II. Rekapitulace ústavní stížnosti

 

5. Stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že se žalobou ze dne 31. 8. 2006, podanou u Okresního soudu v Tachově, domáhala vůči Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 22.246,45,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí byla způsobena nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Předmětná částka představovala náklady, které stěžovatelka vynaložila za své právní zastoupení, tj. obhajobu v trestní věci, v jejímž rámci byla původně obviněna pro trestný čin pojistného podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), přičemž později byla obžaloby zproštěna.

 

6. Stěžovatelka považuje shora citovaná rozhodnutí obecných soudů za věcně nesprávná, přičemž je zároveň toho názoru, že příslušné soudy rozhodující v předmětné záležitosti zasáhly do jejích ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně do práv zaručených v čl. 1 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1,3 a čl. 40 odst. 2,3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (LZPS) a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

 

7. Ve svém návrhu stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), dle něhož se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Dále argumentovala stěžovatelka jednoznačnou zbytečností a neúčelností opravného prostředku v tomto konkrétním případě, když v kontextu celé věci je zřejmé, že stížnost by byla zjevně neúspěšná, neboť stěžovatelka nebyla úspěšná ani u trestního soudu prvé instance, jelikož Okresní soud v Tachově vydal dne 29. 10. 2003 pod č.j. 2 T 146/2003-165 trestní příkaz, v jehož rámci rozhodl tak, že stěžovatelka je vinna v rozsahu podané obžaloby a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovatelka posléze podala proti výše citovanému rozhodnutí odpor a následně rozhodl Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 29. 3. 2005 č. j. 2 T 146/2003 v tom směru, že stěžovatelka byla uznána vinou ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 3 tr. z. Teprve z podnětu odvolání stěžovatelky byl napadený rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 3. 2005 č. j. 2 T 146/2003 definitivně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2005 č. j. 8 To 236/2005, přičemž odvolací soud zároveň rozhodl tak, že stěžovatelka se zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno, rovněž neměla být státním zástupcem podána obžaloba, neměl být vydán trestní příkaz ani odsuzující prvoinstanční rozsudek. V neposlední řadě též stěžovatelka namítala, že ust. § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu nevymezuje podmínku "vyčerpání řádných opravných prostředků" jako kogentní, když v případech zvláštního zřetele hodných je možné k nesplnění dané podmínky nepřihlížet. V konkrétním případě stěžovatelka pouze z neznalosti věci nepodala ve lhůtě 3 dnů stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 3. 2003. I když stěžovatelka nepodala proti usnesení orgánu činného v trestním řízení stížnost, rozhodně to neznamenalo, že by se vzdala v průběhu trestního řízení obrany proti nezákonnému rozhodnutí. Stěžovatelka si zvolila obhájce, přičemž její obrana se nakonec ukázala jako efektivní, čemuž nasvědčuje i definitivní zprošťující rozsudek. Stěžovatelka byla a je přesvědčena, že samotnou dikci ust. § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu není možné interpretovat pouze formalisticky, což odporuje samé podstatě zákona.

 

8. Závěry Nejvyššího soudu obsažené v ústavní stížností napadeném rozsudku považuje stěžovatelka za protiústavní, formalistické a jdoucí proti duchu hierarchie právních norem. Stěžovatelka má za to, že podmínka obsažená v ustanovení § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout.

 

9. Stěžovatelka dále poukazuje též na efektivnost stížnosti proti zahájení trestního stíhání, která je obecně velmi nízká, a to primárně z toho důvodu, že dle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu nasvědčují-li skutečnosti zjištěné a odůvodněné prověřováním podle § 158 tr. ř. tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod věc postoupit dle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1 tr. ř. Je tedy zřejmé, že pro zahájení trestního stíhání stačí toliko vyšší míra pravděpodobnosti a státní zástupci potom mohou i tu "sebepřiléhavější" stížnost zamítnout právě s odkazem na pravděpodobnost či možnost nezákonného jednání domnělého pachatele. Soud o vině a trestu rozhoduje nade vší rozumnou pochybnost a možnost, kterou má státní zástupce na začátku každého řízení, v podstatě paušálně zamítat jakékoli stížnosti, pokud zrovna nedojde k transparentnímu pochybení orgánů činných v trestním řízení, vzhledem k doposud pouze částečně shromážděným podkladům pro trestní řízení, již nemá. Právě tato skutečnost pak činí ze stížnosti proti zahájení trestního stíhání poměrně specifický opravný prostředek, jehož využití se v kontextu s celou konkrétní trestní věcí končící až při odvolacím řízení u soudu druhého stupně jeví být nepodstatným.

 

10. Argumentem "a maiori ad minus" lze též snadno odvodit, že pokud měl dokonce soud prvého stupně nadevší rozumnou pochybnost, že stěžovatelka je vinna spácháním trestného činu, pak tím spíše musel státní zástupce v přípravném řízení shledávat vyšší pravděpodobnost v tom smyslu, že stěžovatelka může být z trestné činnosti podezřelou.

 

11. Stěžovatelka v souvislosti s výše uvedeným odkázala též na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 618/08 a I. ÚS 3026/07.

 

 

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka

 

12. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na ústavní stížností napadený rozsudek s tím, že ústavní stížnost samotnou považuje za nedůvodnou.

 

13. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatelka toliko opakuje argumentaci uplatněnou v řízení před dovolacím soudem, s níž se však tento již vypořádal. Napadené usnesení je plně v souladu s jazykovým a gramatickým výkladem § 8 odst. 2 zákona ve znění před novelou zákonem č. 160/2006 Sb. s tím, že plně respektuje záměr zákonodárce v oblasti úpravy odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním rozhodnutím. Výklad tzv. teleologickou redukcí (tj. omezením věcného rozsahu právní normy jejím účelem), o který se opírá jak stěžovatelka, tak i senát 28 Cdo Nejvyššího soudu ČR, není v uvedeném případě přiléhavý a je v přímém rozporu s dikcí uvedeného ustanovení. Pokud by soudy přistoupily na uvedenou formu výkladu, atrahovaly by si fakticky pravomoc zákonodárce. Pokud by zákonodárce zamýšlel vyjmout stížnost proti zahájení trestního stíhání jako příliš formalistickou podmínku přiznání náhrady škody nezákonně stíhané osobě, jistě by tak učinil, a to nejpozději v rámci novelizace zákonem č. 160/2006 Sb.; dikce uvedeného ustanovení se však ubírala opačným směrem, tj. naopak ke zpřísnění podmínek pro přiznání náhrady škody v uvedené oblasti. Nejvyšší soud dále dodává, že ani Ústavní soud neshledává podmínku podání stížnosti podle § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za protiústavní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2564/08). Nejvyšší soud rozhodně popírá, že by napadeným rozhodnutím či svým postupem jakkoli narušil rovnost účastníků daného sporu nebo že by stěžovatelům upřel právo na spravedlivý proces. O tom, že závěr formulovaný ve stížností napadeném rozhodnutí je ústavně konformní a že naopak posiluje ústavním pořádkem České republiky zakotvený princip právní jistoty, nemá Nejvyšší soud žádných pochyb. O tom, že názor formulovaný ve stížností napadeném rozsudku je většinově sdílen nejen členy velkého senátu, nýbrž Nejvyšším soudem jako celkem, svědčí také to, že rozhodnutí velkého senátu bylo odsouhlaseno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které se konalo 9. prosince 2009 (rozhodnutí je evidováno pod R 31/2010). Stejně tak podporuje názor formulovaný ve stížností napadeném rozsudku také skutečnost, že rozsudek 28 Cdo 1548/2006, pro který byla věc velkému senátu Nejvyššího soudu předložena, nebyl schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které se konalo 14. ledna 2009, a to téměř jednomyslně. Názor, zastávaný velkým senátem Nejvyššího soudu, přijal následně do své rozhodovací praxe i samotný senát 28 Cdo, jak o tom svědčí rozhodnutí ve věci 28 Cdo 63/2009. Nejvyšší soud je na základě výše uvedeného přesvědčen, že ústavní pořádek České republiky nebyl jeho postupem či rozhodnutím porušen. Nejvyšší soud věc projednal a rozhodl v souladu s platnými právními předpisy, jež jsou i co do svého výkladu konformní s ústavním pořádkem České republiky a rozhodnutí přijal též na základě shodné judikatury Ústavního soudu. Vzhledem k výše uvedenému navrhl Nejvyšší soud předmětnou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

 

14. Ministerstvo spravedlnosti se z pozice vedlejšího účastníka k návrhu nevyjádřilo.

 

15. Stěžovatelce byla vyjádření účastníků řízení zaslána k replice, ta však svého práva nevyužila.

 

IV. Rekapitulace obsahu spisu okresního soudu

 

16. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Tachově sp. zn. 3 C 191/2006, z něhož zjistil následující skutečnosti.

 

17. Žalobou podanou u Okresního soudu v Tachově dne 6. 9. 2006 se stěžovatelka domáhala na Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody za úhradu tarifní odměny, kterou musela zaplatit svému obhájci za poskytnutí právní pomoci v situaci, kdy proti ní bylo zahájeno trestní stíhání a podána žaloba pro trestný čin, který nebyl trestným činem. Ministerstvo spravedlnosti se k žalobě stěžovatelky vyjádřilo v tom smyslu, že tato nevyužila možnosti procesní obrany proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tj. nepodala proti tomuto usnesení stížnost, čímž nesplnila podmínky pro vznik práva na náhradu škody podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu. Dne 11. 10. 2006 dospěl Okresní soud v Tachově v dané věci k závěru, že stěžovatelku je třeba odškodnit, neboť jí vznikla majetková újma ve formě vynaložených nákladů na zvoleného obhájce, která je v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. K tomu, že stěžovatelka nevyužila všechny procesní prostředky ochrany, tj. stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelka má právo podat opravný prostředek proti konkrétnímu rozhodnutí, nikoliv však povinnost. Později proti rozhodnutí soudu prvního stupně opravný prostředek ve formě odvolání podala a v důsledku tohoto úkonu byla později odvolacím soudem v trestním řízení obžaloby zproštěna. Zákon o odpovědnosti státu navíc ve svém ustanovení § 2 definuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím jako odpovědnost objektivní.

 

18. K odvolání Ministerstva spravedlnosti se s právním názorem okresního soudu neztotožnil Krajský soud v Plzni, který rozsudek nalézacího soudu změnil s tím, že v konkrétním případě stěžovatelka nepodala proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání opravný prostředek, tj. stížnost. Dle mínění krajského soudu právě a jen podání uvedeného opravného prostředku by představovalo naplnění zákonem předpokládané obrany proti zahájení trestního stíhání.

 

19. O podaném dovolání rozhodoval velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je právem obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné negativní následky, ty jsou následně dovozovány až ze zákona o odpovědnosti státu, který ve svém ustanovení § 8 odst. 3 právní důsledky nevyužití řádných opravných prostředků výslovně formuluje. Není přitom v rozporu s právním řádem demokratické společnosti, aby se z téhož jednání odvíjely rozdílné právní důsledky, resp. aby různé předpisy stanovily odlišné podmínky pro samostatné nároky z toho plynoucí. Navíc zákonodárce naopak zvýšil odpovědnost poškozeného za uplatnitelnost nároku tím, že po novele zákona o odpovědnosti státu uložil poškozenému povinnost využít vedle řádných opravných prostředků i prostředky mimořádné. V souvislosti s hospodárností trestního řízení Nejvyšší soud v napadeném rozsudku uvádí, že v případě, že by stížnost obviněné byla úspěšná, náklady obhajoby by nevznikly, popř. by nevznikly v takové výši. Pro uvedené Nejvyšší soud dovolání zamítl.

 

V. Posouzení ústavní stížnosti Ústavním soudem

 

20. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky.

 

21. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

 

22. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že obecný soud není vždy vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008).

 

23. Sukus nastíněného problému tkví dle náhledu Ústavního soudu v posouzení otázky, zda lze přiznat náhradu škody dle zákona o odpovědnosti státu i těm neprávem obviněným či obžalovaným, kteří v průběhu trestního řízení nepodali stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stejnou či obdobnou otázkou se Ústavní soud v minulosti již zabýval např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 642/05, I. ÚS 3026/07, IV. ÚS 618/08, IV. ÚS 3193/10, IV. ÚS 3719/10 nebo I. ÚS 1066/11.

 

24. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu ve znění do 26. 4. 2006 zní takto: "Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen "řádný opravný prostředek"), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.".

 

25. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08 dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož podmínka obsažená v ustanovení tehdy relevantního § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout.

 

26. Z formulace výše citovaného ustanovení je zřejmé, že v případech zvláštního zřetele hodných je na úvaze soudu, zda v tom kterém případě náhradu škody obviněnému přizná či nikoliv. Nejedná se zde tedy o ustanovení, které by vylučovalo jakoukoli diskreci soudu při posuzování nároku na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání. V podstatě je tak na obecných soudech, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toho kterého případu zhodnotily, bylo-li lze považovat ten který opravný prostředek za natolik efektivní, aby jeho nevyužitím mohlo dojít k zániku práva garantovaného jednotlivcům nejen na úrovni § 2 zákona o odpovědnosti státu, ale též na úrovni čl. 36 odst. 3 Listiny.

 

27. V souvislosti s využitím dostupných opravných prostředků je dle náhledu Ústavního soudu třeba se zabývat i otázkou jejich efektivnosti, neboť jejich existence musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Dle judikatury Evropského soudu přitom stěžovatel není povinen využívat ty opravné prostředky, jež jsou nedostatečné či neefektivní (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, odst. 127, dostupný na http://www.echr.coe.int; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2004). Stížnost směřující proti zahájení trestního stíhání není přezkoumávána soudem, jakožto nezávislým a nestranným orgánem. Přitom samotná lhůta tří dnů k jejímu podání orgánům policie omezuje možnost plně rozvinout argumentační paletu stěžovatele, což je sice s ohledem na efektivnost trestního řízení pochopitelné, na stranu druhou však nelze požadovat, aby si v takto krátké lhůtě stěžovatel uvědomil všechny důsledky, které mohou zásadně ovlivnit jeho pozdější procesní postavení. Lze tedy očekávat, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání bude efektivně směřovat proti zásadním či flagrantním pochybením ze strany policejního orgánu.

 

28. Ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 3719/10 Ústavní soud připomněl, že Listina ani Úmluva nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje. Nicméně má-li být takové vzdání se práva účinné, vzdání se práva musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít (v souvislosti se vzdáním se některé ze záruk spravedlivého procesu srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 76 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int).

 

29. Ústavní soud obdobně jako ve výše citovaném nálezu IV. ÚS 3193/10 nebo IV. ÚS 3719/10 nyní dodává, že za situace, kdy státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) tr. ř.], obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelčina stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v citovaných nálezech (resp. nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08), i v této věci se tak jeví striktní požadavek na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus, zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny.

 

30. Dle náhledu Ústavního soudu nelze odhlížet též od skutečnosti, že každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání. Je sice pravdou, že do okamžiku právní moci je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží nejen psychickou, ale mnohdy právě i finanční. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Z uvedených důvodů pak Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy. Tím spíše je stát povinen reparovat materiální škodu, která v souvislosti s trestním stíháním jednotlivce vznikla.

 

31. Z uvedeného vyplývají - stručně  vyjádřeno - následující závěry: Převažující judikatura obecných soudů včetně právního názoru formulovaného v nyní napadeném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu interpretuje  aktuální ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu v aktuálním znění (pomocí výlučně jazykového výkladu) tak, že obviněnému nenáleží nárok na náhradu škody, pokud nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, ledaže by se v konkrétním případě vyskytly pro přiznání náhrady škody důvody zvláštního zřetele hodné. Naproti tomu judikatura Ústavního soudu (včetně nyní přijatého nálezu) totéž zákonné ustanovení za pomoci výkladu nejen gramatického interpretuje opačně, totiž že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu opět (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody. Tato interpretace vychází z neopominutelného a úzkého propojení přezkoumávané normy jednoduchého práva s čl. 36 odst. 3 Listiny. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státní moci jakožto ústavně zaručené základní právo je pro svůj ústavní charakter omezitelné jen výkladem jednoduchého práva ctícím princip proporcionality; opačný výklad byl by ústavně nekonformní.

 

32. Závěrem Ústavní soud uvádí, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo.

 

33. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 zrušil.

 

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 6. prosince 2011

 

 

Pavel Rychetský, v. r.

předseda Ústavního soudu

Zpět